Přeskočit na obsah

Bitva u Chlumce (1126)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Bitva u Chlumce
konflikt: Boj o český trůn mezi Soběslavem I. a Otou II. Olomouckým
Lothar III. bojující v bitvě u Chlumce proti českým oddílům. Historia septem sapientum, ok. 1450.
Lothar III. bojující v bitvě u Chlumce proti českým oddílům. Historia septem sapientum, ok. 1450.

Trvání18. únor 1126
MístoChlumec (okres Ústí nad Labem)
Souřadnice
Výsledekrozhodné vítězství Soběslava I.
Strany
Svatá říše římská Svatá říše římská České knížectvíČeské knížectví České knížectví
Velitelé
Lothar III.
Ota II. Olomoucký †
Soběslav I.
Síla
neznámá neznámá
Ztráty
270? 500? neznámé

Některá data mohou pocházet z datové položky.

Bitva u Chlumce mezi českým knížetem Soběslavem I. a německým králem Lotharem III. proběhla 18. února 1126 blízko Chlumce u Ústí nad Labem.

Bitva byla vyvrcholením bojů o české knížectví mezi Soběslavem a Otou II. Olomouckým, v té době nejstarším Přemyslovcem. Předchozí kníže Vladislav I. nakonec uznal za svého nástupce Soběslava, to ale bylo v rozporu s principem seniorátu. Ota se tedy obrátil o pomoc k německému panovníkovi. Oba si zřejmě slibovali snadné vítězství.

Průběh bitvy

[editovat | editovat zdroj]

Zima na přelomu let 1125 a 1126 byla tvrdší než obvykle, Lothar III. ovšem tento fakt podcenil. Neshromáždil ani brannou moc z celé říše, v jeho armádě byli jen bojovníci z východní poloviny saského vévodství. Soběslav I. si toho musel být dobře vědom. Na zprávy o záměrech zbavit ho vlády údajně reagoval slovy:

„Doufám v milosrdenství Boží a zásluhy svatých mučedníků Kristových, Václava a Vojtěcha, že nebude vydána naše země do rukou cizinců.“ Ke zvednutí sebevědomí svého vojska si opatřil i relikvie, údajný praporec svatého Vojtěcha a kopí svatého Václava.

16. února 1126 přišla velká obleva, což zřejmě popohnalo Lothara III. k činu.

Vojsko německé dne 18. února 1126 vkročilo do Čech skrze úžiny horní za Chlumcem. Soběslav již napřed tam dal nadělati záseky a rozděliv své lidi ve tré, rozestavil je na příhodných místech jak po dolině, tak i po návrších.

Sníh začal tát a pukaly ledy. Většina jezdců sesedla z koní a sundala si brnění, protože bylo obtížné prodírat se bořícím se sněhem.

Ota II. Olomoucký jel v čele německého vojska, protože znal nejlépe cestu, a za ním pochodovalo několik skupin. Lothar s Otou se nejspíš domnívali, že mohou Soběslava překvapit náhlým přesunem v zasněženém podhůří. České vojsko ale čekalo už u hradiště Chlumec. Lothar nevyslal zvědy a netušil, že Soběslavovo vojsko je nablízku. A tak se nepřipravené německé vojsko dostalo skoro až k tomu českému. Soběslav dal povel k útoku a jenom někteří z nepřátelského vojska se pokusili bránit. Ostatní se dali na útěk.

Ota Olomoucký se ocitl v obklíčení a Lothar III. se uchýlil na nedalekou výšinu se štítonoši.

Spojenectví s Lotharem III.

[editovat | editovat zdroj]

Nakonec tedy proběhla krátká krvavá bitva, ve které Ota II. zemřel a Lothar III. i Albrecht I. Medvěd, budoucí braniborský markrabě, padli do zajetí. Soběslav je ovšem brzy propustil a nadále byli s Lotharem spojenci. Soběslav I. byl realista a věděl, že úplně porazit Lothara by znamenalo dlouhý konflikt s celou říší. Na svém spojenectví s Lotharem tedy vybudoval svou zahraniční politiku, vedenou smyslem pro dosažitelné cíle.

Národní bitva

[editovat | editovat zdroj]

Vlastenecký, protiněmecký postoj zastával již Soběslavův současník a stoupenec, Kanovník vyšehradský, který vylíčil bitvu ve svém pokračování Kosmovy kroniky.[1] Historiky bývá zmiňován národní charakter, který Soběslav dokázal vtisknout shromáždění českých velmožů sjednocených proti německému nepříteli.[2][3] Vratislav Vaníček dává událost do širších souvislostí formování evropských národů a shromáždění českého vojska pod korouhví svatého Vojtěcha připevněné ke svatováclavskému kopí přirovnává ke shromáždění francouzsky mluvící šlechty pod korouhví oriflamme Ludvíkem VI. proti císaři Jindřichu V. o dva roky dříve.[4]

  1. KUTNAR, František; MAREK, Jaroslav. Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví: Od počátku národní kultury až do sklonku třicátých let 20. století. 2. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1997. ISBN 80-7106-252-9. S. 28. 
  2. Novotný (1913), s. 572.
  3. Žemlička (2007), s. 222.
  4. Dějiny zemí koruny české. Praha a Litomyšl: Paseka, 1993. 315 s. ISBN 80-85192-59-4. S. 54. 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]